Změna života II.
.....vstoupil Tomáš. Posadil se vedle Soni, vzal ji za ruce a řekl: " Soňo. Poslední dobou si všímám, že se chováš jinak. Můžu za to já?" ptal se. Soňa poznala že v něm plane jiskřička naděje. "Boužel........od té doby co můj táta zemřel se vše změnilo. Je mi to líto...nemůžu si na tebe zvyknout Tome. Je to jiné, neříkám ti tati. Chtěla bych abys pochopil, že potřebuju delší čas. I když jsou to už dva roky, co jsi můj nevlastní táta. Ale stále v tobě cítím trochu cizí osobu." Tomáš svěsil hlavu a bylo jasné poznat, že už nevydrží a rozpláče se. Chtěl ale udělat alespoň malý dojem a tiše říkal: "Já vím. Ale musíš pochopit že tvůj mrtvý otec už nikdy neožije. Můžeš si ho jenom představovat, chodit zapalovat svíčky na hrob, zalévat na něm květiny......to co se stalo změnit nemůžeš. Je mi to vážně líto. Ale už to tak bude. Pamatuju si na dobu, kdy jsme se potkávali v plavání. To jsem tvou mámu ještě neznal. Máma by chtěla to co já. Abych s tebou konečně navázal řeč, abych s tebou podnikal růzdné věci.....je mi to hloupé.....je mi hloupé si tě nevšímat. Ale vím, že nebudu jako vlastní otec. Ale chtěl bych tě potěšit......něčím hezkým. Zatím ahoj." vstal a odešel z pokoje. Soňa si začala uvědomovat, jak je pro něho těžké navázat s ní řeč. On přece chce být její otcem! Má ji rád!
Odpoledne Tom natrhal květiny. Krásné růže, karafiáty a tulipány, které měl nejradši a nikomu by je nenatrhal. Soňa věděla že je má rád. Tomáš doufal, že Soňa na něho názor změní až ty květiny uvidí. "To je pro mne?"zeptala se náhle maminka. "Tentokrát ne. Víš, chci být jako Sonin vlastní otec, chci aby si mě cenila a měla mě ráda......"usmál se. " Ach. Jak milé. Určitě si je Soňa dá hned do vázy a bude šťastná. Pa! Musím jít vařit. Kdo jiný by uvařil oběd?" zašklebila se máma. Tom se rozhodl že do pokoje Soni vstoupí. Odvážil se tedy a zaklepal na dveře.....
